První asociací, která se mi po zhlédnutí snímku Dva nula scénáristy Tomáše Bojara a režiséra Pavla Abraháma vybavila, byla Troškova trilogie Slunce, seno… Také v ní totiž vstupujeme do uzavřeného světa předem vymezeného myšlení, do jakéhosi skanzenu stereotypů, kde přesně víme, co můžeme od jednotlivých postav očekávat. Kulisy české vesnice se pouze proměnily v betonové ochozy letenského stadionu, jenž zrovna ožil tradičním zápasem mezi Spartou a Slavií. A jako lidová komedie (pseudo)troškovského střihu je film Dva nula skutečně excelentní. Zásadní chybou snímku je ovšem snaha budit dojem, že meze „pouhé“ veselohry překračuje.
Fotbalový skanzen
Stejně jako v Troškových Hošticích se na letenském stadionu setkáme s řadou místních postav, které nás baví svými výstupy: – svalovci z pořadatelské služby nejprve rozvíjejí úvahy na téma etických maxim, aby později došli k závěru, že nejlepší by stejně bylo některé lidi z publika „normálně napálit“; – v portrétu dvou fotbalových žáčků se mísí snaha napodobovat své okolí, včetně oslavných gest a vulgárních výrazů, s diskusemi nad brzkým vstáváním do školky či vypadáváním mléčných zubů; – pár adolescentních děvčat „překvapivě“ zajímají více šminky než dění na trávníku; – televizní moderátoři, kteří se na obrazovce snaží působit distingovaně, svou řeč mimo kameru pravidelně prokládají řadou vulgarit…
V podobném výčtu bychom mohli pokračovat, nicméně vždy bychom došli k závěru, že v podstatě každý z hlavních hrdinů tak nějak naplňuje naše očekávání: všichni představují figurky ze skanzenu fotbalových stereotypů, kterým se prostřednictvím snímku můžeme procházet. Dokonce i intelektuál Jiří Peňás, jenž má zřejmě „vybočovat“, hraje přesně tu úlohu, kterou bychom od „intouše“, jenž se nějakým nedopatřením dostal na fotbal, očekávali: celý zápas glosuje s důstojným „nadhledem“ někoho, kdo se ocitl v cizím světě, který mu přijde tak trochu zábavný, tak trochu směšný. Letenský stadion jako by všechny zúčastněné začaroval do předem určených rolí obyvatel fotbalového světa.
Dokument, nebo komedie?
A právě šablonovitost všech postav – výjimku tvoří snad jen dva italští turisté, kteří jako jediní vnášejí do filmu skutečně nečekaný element – je jak zdrojem velké zábavy, tak zároveň největší slabinou celého filmu.
Kdyby totiž skutečně mělo jít jen o novou variaci lidové komedie, tedy o zinscenovanou záležitost utahující si z fotbalových stereotypů, bylo by vše v pořádku a mohli bychom autorům zatleskat. Předvedené scénky jsou v tomto ohledu mimořádně zdařilé. Film se ovšem v divákovi snaží vzbudit dojem, že je něčím víc: má se vlastně jednat o nevšední dokument natočený sofistikovanou metodou, nikoliv o připravenou frašku; lidé v ochozech nejsou prezentováni jako herci, nýbrž je máme vnímat jako autentické návštěvníky zápasu (byť všichni o natáčení dopředu věděli a dobrovolně si nasadili mikrofony).
Atmosféru „dokumentu“ mají zřejmě dokreslovat také dlouhé statické záběry – ať už na rohový praporek, stromořadí či stadion svítící do noční Prahy -, které jako by se snažily doložit, že zde sledujeme něco víc než pouhý soubor zábavných scének. Jenže nic víc film nakonec nepřináší. Pohledy do letenských topolů tak postupně budí spíše pocit samoúčelnosti a stávají se jen nudným čekáním na další gagy z ochozů.
Jednorozměrní hrdinové
Hlavní problém filmu proto vychází ze skutečnosti, že autoři nedokázali letenský železobetonový kotel doopravdy opustit. V prostoru vymezeném čtyřmi tribunami se naopak dobrovolně uzavřeli, čímž předurčili celkový výsledek: dosáhli představení hlavních hrdinů jakožto šablonovitých figur, které se chovají přesně tak, jak bychom od fotbalových fanoušků očekávali. Předložený materiál tak jen odpovídá běžné představě, že všichni lidé motající se kolem travnatého hřiště jsou v jádru „plebejci“ vládnoucí vulgární mluvou.
Jenže tak jednoduché to nemůže být. Každý z hlavních hrdinů snímku přeci nepochybně má svůj život, jenž přesahuje kulisy totality fotbalového divadla. Něco takového však jako by autory nezajímalo. Zakleti svou metodou se uzavřeli do klece stadionu, která vystoupení snímaných diváků předem determinovala. Jenže právě tuto „jednorozměrnost“ si hrdinové filmu, ačkoliv se ke spolupráci upsali dobrovolně, přeci nezasloužili.
Bojar s Abrahámem zároveň zcela pominuli ty možná nejzajímavější otázky, které se té noci nad letenským stadionem vznášely: Proč se jejich hrdinové na stadionu vlastně chovají tak, jak se chovají? Z jakého důvodu se lidé na ochozech proměňují v reprezentanty stereotypů, kteří jako by se sami sebe snažili vměstnat do předem daných šablon? Proč „všichni hrají divadlo“?
Právě rezignace na takové tázání je důvodem, proč snímek Dva nula nemůže být ničím víc než „jen“ souborem improvizovaných a velmi pěkně sehraných gagů, které během jednoho fotbalového zápasu vytvořila parta předem vybraných neherců. Film se totiž ani nepokouší zachytit skutečné dění té noci, natož pak jeho širší souvislosti. Namísto toho přináší představení, které zrcadlí naše očekávání a které jednotliví vystupující nejspíše chtěli sehrát. Chybí však jakákoliv opravdová snaha sledovaným událostem porozumět, překročit ploché kulisy a za všemi těmi „drsnými“ gesty zahlédnout něco víc.
Život je jinde 
Autoři snímku v jednom rozhovoru zmiňují, že si stanovili „přísnou strukturu“ a věřili, že se v jejím rámci „zazelená“ život. Jenže přesně to se nestalo. Navzdory všemu humoru se totiž před kamerami odehrálo pouze šedivé, jednorozměrné představení.
V tomto ohledu se nám nabízí srovnání se dvěma jinými pokusy o proniknutí do fotbalového světa: se stále ještě čerstvým snímkem Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka a se sedm let starým záznamem divadelního představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?. Oběma neskrývaně hraným dílům se vedle demonstrace fotbalových stereotypů paradoxně podařilo to, co zdánlivě dokumentární snímek Dva nula nezvládl: ukázaly, že za tou fotbalovou grimasou přeci jen „něco“ je. V Okresním přeboru se záblesk takového přesahu objevil při scéně útěku z nemocnice, když se jinak vzájemně odcizení manželé Hnátkovi oddali společnému smíchu. A dokonce i v představení založeném na policejních odposleších Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? můžeme za hradbou vulgarismů a klišovitých frází občas zahlédnout stopy lidské úzkosti, při kterých snad dokonce na chvíli dovedeme empaticky zauvažovat nad tím, zdali to ten za korupci odsouzený pan Horník přeci jen náhodou „nemyslel dobře“.
Oproti tomu ve snímku Dva nula nám autoři raději předložili „dokumentární“ záběr na stolek s oschlou klobásou, snad aby nás utvrdili v přesvědčení, že tady nic víc zkrátka není. Zůstávají tu jen tragikomické postavy, které nám už dál nemají co říct. Ale to je přeci lež.
***
Autor textu se považuje za vášnivého fotbalového fanouška.
Film byl zhlédnut v kině Světozor v rámci ozvěn MFFKV 2012. Do distribuce by měl jít na podzim 2012.
Odkazy
Ukázka z filmu je ke zhlédnutí zde: http://kultura.idnes.cz/dokument-dva-nula-0z6-/filmvideo.aspx?c=A120701_132356_filmvideo_ptk
Stránky filmu zde: http://dvanula.eu/
Rozhovor s autory z Karlových Varů: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/184585-dva-nula-ceska-spolecnost-strili-vlastni-goly/
Fotografie byly převzaty z kultura.idnes.cz.