Způsob, jakým bývá v poslanecké sněmovně vedena diskuse, je oprávněně terčem kritiky. Při úterní schůzi tomu nebylo jinak. Proslovy opozičních poslanců měly ke snaze o diskusi daleko a často připomínaly spíše, v lepším případě, neobratně zformulované projevy nebo, v horším případě, trapné a pokusy někoho takzvaně „utřít“či urazit. Někdy to byla kombinace obojího. Když už se vyskytla zajímavá výjimka, snadno pak utonula v záplavě výše zmíněného řečnického balastu.
O to větší měla vládní koalice šanci prokázat, že je opravdu tou „rozumnou“ a „odpovědnou“ vládou, do jejíž podoby se neustále tak křečovitě stylizuje. Nebylo nic snazšího než na často rétoricky nezvládnuté příspěvky opozice v rámci každého ministerského rezortu věcně odpovědět, tj. vyvarovat se osobních útoků, ignorovat urážky a pokusit se vyvrátit seriózní námitky, případně nějak doplnit vlastní argumentaci. Nicméně nikdo z vládních ministrů této příležitosti nevyužil. Namísto toho přišlo mlčení občas doplněné posměšnými úsměvy.
Jak si to vykládat? Má to snad být manifestace ve stylu: s levicí, případně s celou opozicí, se nemluví, není-li to nezbytně nutné? Je ale takové mlčení k něčemu dobré? Není přeci jen lepší porovnat argumenty?
Jelikož se u nás nejedná o první pokus o „nemluvení s … “ z poslední doby, nelze to přejít jako jeden z mnoha společenských výstřelků. Ačkoliv nechci přehánět, jádro celé věci je možná naléhavější, než se zdá. Jak je tento postoj problematický před časem v rozhovoru pro Hospodářské noviny vyložil filosof Zdeněk Pinc, když se vyjádřil k přesdvědčení, že s komunisty se nemluví:
„Jestliže máme s někým žít, pak s ním musíme mluvit. Mluva zabraňuje vraždě. Nedovedu si vůbec představit společnost, která bude programově hlásit, že s někým nemluví. To je totiž vždycky příprava zločinu. Jestli se něco musí vždy, tak se vždycky musí mluvit. S komunisty se mluvit má.“
Pinc při tomto tvrzení nepochybně vycházel z myšlenek francouzského filosofa Emmanuela Lévinase, který ve svém díle zdůrazňuje právě motiv řeči jako klíčový etický fenomén lidské společnosti. Přestaneme-li totiž s někým mluvit, nevnímáme už člověka samotného, nýbrž jen jakousi ztvrdlou masku. To už však není druhý člověk, nýbrž jen představa vložená mezi mnou a Druhým, výtvor mé mysli, který je právě v řeči tváří v tvář třeba neustále rozbíjet.
Vyhlašování celospolečenského „nemluvení s … “ vyvolává nebezpečnou představu, že z veřejného prostoru můžeme vytlačit ty, které zrovna považujeme za nebezpečné fanatiky. Ale oni tu navzdory naší snaze zůstávají – nasadíme jim tedy masku, abychom jim neviděli do tváře, a vytlačíme je násilím? Jelikož i s nimi (jak s „levičáky“, tak s „pravičáky“) musíme žít, nechceme-li zavést společnost, která by „nepřizpůsobivé“ oponenty kamsi deportovala, musíme mluvit se všemi. A je právě výsostným úkolem těch, co se rozhodli vstoupit do politiky (ale samozřejmě nejen jich!), aby ve věcné diskusi dokázali vystupovat proti těm, s jejichž obrazem společnosti nesouhlasí. Už se nadále nelze spoléhat na to, že druhému nasadíme masku nepřítele. Musíme se naučit obstát s ním v diskusi.
V opačném případě zde vznikne společnost masek, které jsme si vzájemně nasadili a které se na sebe budou šklebit čím dál odpornějším smíchem. Ale právě ve společnosti masek bude obtížné poznat, kdo je opravdu fanatik a komu takovou masku pouze přidělili. V takové společnosti nám nezbude než si vybrat, pod čí maskou chceme „oddaně“ bojovat. A v posledku bude jedno, zdali si nasadíme rudou nebo třeba modrou, protože mezi jejich nositeli nebude velkých rozdílů. Fanatici pak mají cestu otevřenou.
Napište mi, že přeháním, ale sami jste možná někdy zažili, že když spolu nemluvíme, úsměv se snadno stává výsměchem a cizí tvář se čím dál víc formuje do tuhé masky vytvarované dlátem našich vlastních představ … a jak trefně poznamenal Pinc, celé je to tichá předzvěst násilí. Snad nejsem přehnaný optimista, když věřím, že naše společnost došla do stadia, kdy už je načase skoncovat s „nemluvením s … „. To je samozřejmě mnohem těžší než mlčet a chechtat se, avšak je to nezbytné a nevyhnutelné, protože, mohu-li užít parafráze jedné písně Jarka Nohavici, „dokud se mluví, ještě se neumřelo“.
Poznámka autora: 19.7. úprava titulku, „levící“ nahrazeno „opozicí“; titulek takto lépe vystihuje podstatu textu.