Umělec a vysokoškolský učitel Aleš Svoboda před časem v rozhovoru pro studentský časopis Humr poznamenal, že „dnešní studenti jsou asi pragmatičtější – je míň hippies a víc yuppies – a paradoxně toho asi míň ví, než jejich předchůdci.“ V podobném duchu mluvil v Lidových novinách i Valtr Komárek, podle kterého je pochopitelné, že se dnešní inteligence snaží najít smíření s konzumní společností. Dřívější pocit poslání, společenské kritiky, případně i ochoty k oběti byl podle Komárka nahrazen chápáním vysokoškolského vzdělání jako předpokladu k lepšímu výdělku a vyššímu společenskému postavení.

Pro fenomén, který oba popisují, je příznačná přeměna studentů v tzv. „klienty“, o které se hovoří například v Bílé knize terciárního vzdělávání. Takové vhápání studentů je však jejich degradací. Jak se pokusím níže ukázat, není náhoda, že je tento přístup spojen i s určitou společenskou konformitou a lhostejností.

Degradace studentů na klienty

Zodpovězme si nejprve otázku, kdo je to vlastně „klient“? Původní význam tohoto pojmu je totiž pro celý problém příznačný. Klient už ve starém Římě označoval někoho, kdo byl vlastně polosvobodný. Zjednodušeně řečeno, klient byl otrokem, který byl přijetím do domácího kultu povýšen na služebníka. Byl to tedy člověk, který sice byl na jedné straně přijat do kultu, čímž získal jistou důstojnost, ale na straně druhé zůstal plně podřízen nadřazené rodině, neboť jeho důstojnost vyplývala právě ze sdílení jejího kultu. Někdo sice může namítat, že význam slova klient je dnes přeci trochu jiný, což je pravda, nicméně paralela se starým Římem je přesto platná. Přijme-li totiž student tvrzení, že je klientem, je tímto zasvěcen do kultu tržních vztahů, souhlasí s tvrzením, že vzdělání je zboží a služba, uznává, že on sám je jen „lidským zdrojem“ či „lidským kapitálem“. Zatímco klientovi stačí dát žádané zboží, které ukojí jeho potřebu, student si přeci žádá víc, je mnohem obtížnější ho uspokojit, neboť touží po skutečném vzdělání, které nikdy nelze redukovat na položku v předmětném vztahu směny. Vzdělávání totiž není jednosměrný vztah mezi „klientem“ a „poskytovatelem“, nýbrž je procesem spolupráce mezi učitelem a žákem. Jeho tzv. „kvalitu“ tudíž neurčuje jen učitel či škola, nýbrž i samotný student – záleží na jeho píli, snaze, schopnostech. Výchova a vzdělávání je tedy výsledkem této vzájemné chemie, nikoliv jednosměrného obchodního vztahu. A tak je na ně potřeba pohlížet. Student tudíž není pasivní klient, nýbrž aktivní účastník „zápasu“, jak by řekl Patočka, který se v procesu výchovy a vzdělávání odehrává.

Za nejnebezpečnější považuji lákavý argument, že zavedení tohoto zákaznického vztahu je jedním z předpokladů zvýšení kvality výuky či dokonce úrovně vzdělání. Příznivci reforem často tvrdí, že klienti budou za své peníze (odevzdané ve školném), požadovat náležité služby. Jenže pozice studenta je přeci docela jiná než pozice člověka, který přišel nakoupit do obchodu a chce co nejpohodlněji ukojit své potřeby. Studentovi nemá být takto pohodlně vyhověno – naopak, má být trápen, má mít pocit, že studium je příliš náročné, má být s touto „službou“ v jistém ohledu nespokojen, má si zoufat, má mít strach, že to nezvládne, neboť právě on sám musí vyvíjet velké úsilí, nikoliv jen pasivně přijímat „službu“, která je mu poskytována. Jen tak jeho vzdělávání k něčemu bude. Z vlastní zkušenosti vím, že reflexe studentů v tomto ohledu nemůže být srovnávána s reflexí zákazníka, který si žádá kvalitní zboží, neboť i poctivý student by občas nejraději snížil obtížnost zkoušek a náročnost studia, tedy i onu „kvalitu“. S tvrzením Petra Matějů, že „prvním základním kritériem hodnocení kvality poskytované vzdělávací služby je to, do jaké míry je student jako klient s touto službou spokojen,“ tedy zásadně nesouhlasím. Naopak, tato cesta povede ke snížení kvality studia, neboť směřuje k poplatnosti studentské (a všeobecně lidské) pohodlnosti.

Lhostejnost a vlídná kritika

Nedávno jsem na internetu našel záznam rozhovoru s Milanem Machovcem. Český filosof v něm poukazuje na nebezpečí ztráty společenských ideálů. Přiznává sice, že ideály se mohou snadno zvrhnout a být zneužity, nicméně není nic horšího, než jejich úplná ztráta. Za situace, kdy nemáme ideály, je nám všechno jedno – „vyhyneme sice bez poprav a koncentračních táborů, ale do sto, dvou set let vyhyneme naprosto dobrovolně…“Horší než zvrhlý ideál je tedy podle Milana Machovce lhostejnost.

Už Platón ve svém slavném podobenství ukázal, že lhostejnost a konformita uvnitř jeskyně poskytují určitý klid a bezpečí. Svázaní vězni jsou v jeskyni vlastně spokojení – za svou poslušnost dostávají odměnou žádané služby, mohou v klidu sledovat hru stínů a libovat si v ní. Vězni přijali roli klientů. Jen jeden z nich byl vytržen ven. Od té chvíle už nadále nechtěl být klientem, stal se vlastně studentem, neboť dával přednost nejistému světu vzdělání, ve kterém on sám musel o něco usilovat, před jistotou služeb poskytovaných v jeskyni, kde stačí zaplatit a zůstat sedět. Nicméně kdyby vězni mohli zhodnotit svou spokojenost s poskytovanou službou, nepochybně by ji ocenili jako výbornou.

Lhostejnost je tedy lhostejností klientů, Platónových vězňů, kteří dostávají své služby a nic víc je nezajímá. A právě po této bezpečné lhostejnosti dnes mnozí často volají a dobrovolně ji přijímají. Jak ukázal na začátku Valtr Komárek, studium je dnes jen součástí či prostředkem budování kariéry. Někdo mi může oponovat, že přeci stále existuje spousta studentských aktivit, jejichž hlas je slyšet. Jenže některé z těchto hlasů už často představují jen jakousi „vlídnou kritiku“, která se pouze „naoko“ zlobí, pouze zakrývá onu lhostejnost. Jakoby vězni v jeskyni předstírali, že chtějí vstát, a pak si zase sedli. Příkladem vlídné kritiky budiž třeba tzv. „portál studentů Univerzity Karlovy“- Ukáčko. Na jedné straně byl tento server mediálním partnerem průvodu masek proti korupci, který byl mimo jiné zaměřen na pražského primátora Pavla Béma, na straně druhé zde rovněž nalezneme článek, ve kterém se redakce toho samého serveru v rámci bilance nad uplynulým rokem chlubí společnou fotkou právě s primátorem Bémem. Je možné stavět se proti korupci a zároveň z druhé kapsy vytahovat fotografii s pražským radním, který je s úplatky a neprůhlednými obchody tak často spojován? A jak potom může být podpora protestu proti Bémovi věrohodná?  Tak vypadá vlídná kritika. A vlídných kritiků se nikdo nemusí bát. Když studenti pořádali v pražské Stromovce Majáles, nemusel se Pavel Bém strachovat ohledně protestů proti tunelu Blanka, který pod parkem vede a v minulosti se tam již dvakrát propadl – kandidáti na krále Majálesu si do tunelu vyrazili jako turisti na exkurzi a o jeho kvalitách jen vlídně žertovali. Vlídná kritika je jen stínem kritiky skutečné.

Kdo jsou to tedy „klienti“? Mark Fisher se ve svém pamfletu Kapitalistický realismus odkazuje na film Potomci lidí a zdůrazňuje zde motiv sterility. Ten můžeme chápat jako metaforu ztráty budoucnosti, která spočívá v mladé generaci. Stanou-li se z mladých klienti, ztratíme budoucnost, neboť jim stačí dát jejich zboží, příslíbit nadějné kariéry a zbytek času vyplnit zábavou. Klienti pak nejsou schopni skutečné kritiky, nejsou už schopni hledat alternativy, nýbrž přinášejí jen vlídnou kritiku na efekt – vždyť co by také kritizovali, když jsou jejich potřeby uspokojeny? Klienti jsou sterilní.

Neonormalizace výchovy a vzdělání

Vztah mezi studentem a učitelem, případně mezi studentem a univerzitou byl vždy něčím výjimečným, byl životem uvnitř neobyčejného společenství. Školy však svými skandály jakoby nahrávaly kritikům na smeč. Dnes se zdá, že tato výjimečnost je na škodu a vztahy uvnitř akademické obce je třeba normalizovat. A jaký vztah se dnes považujeme za normální? Ukazuje se, že onu normalizaci vysokoškolských poměrů má přinést zavedení vztahu ve stylu „klient-firma“, tedy tržního principu, který v moderní společnosti prostupuje velkou část lidského života. Stanislav Komárek v časopisu Vesmír a následně i v rozhovoru pro server Aktuálně.cz poznamenává, že žijeme v tzv. „neonormalizaci“. Co se tím myslí? Podle Komárka je to nová doba stability poměrů, která ve své podstatě připomíná právě normalizaci. Sice se od ní v mnohém odlišuje – „vše je pod kontrolou, byť už ne tak tuhou jako kdysi, je to normalizace s pochoutkami, technologickým růstem, cestami na Seychely a aerobikem“ – avšak v některých ohledech se své předchůdkyni velmi podobá: „za život se platí v podstatě životem samým, nebo alespoň jeho smyslem“.

A stejně tak je to v oblasti výchovy a vzdělání. Za bezpečnost klientského vztahu, kde si zákazníci budou moci vydupat nové pomůcky a pěknější lavice, případně budou mít možnost postěžovat si na příliš náročnou četbu, se bude platit ztrátou vzdělání, které nelze zredukovat na předmětnou službu. Oblast výchovy se tak bude soustředit na uspokojování potřeb zákazníků a odkloní se od svého úkolu, kterým je předávání a nové artikulování kulturního dědictví získaného předchozími generacemi.

Na závěr si dovolím citovat Radima Palouše, prvního porevolučního rektora Univerzity Karlovy, který v úvodu své knihy Čas výchovy, věnované problematice vzdělání, nadhazuje otázku: „Není již příliš pozdě? Není katastrofická gravitace ke konečnému civilizačnímu kolapsu neodvratná?“ Stanislav Komárek jakoby kontroval, že něco jako normalizace přichází neodvratně – „je to přirozený vývoj věcí za dlouhodobě mírových podmínek“. Tím lze i vysvětlit, proč někteří studenti sami volají po zavedení statusu klienta („Je mi tedy jasné, že reforma – minimálně v oblasti školského managementu a prvků klientsko-firemního vztahu – je nezbytná,“ říká například Martin Benda, zakladatel Ukáčka).

Této situaci se tedy asi nelze vyhnout, lze ji však přečkat a zároveň se jí nepoddat, tzn. stát se klienty formálně, nikoliv však vnitřně, nezačít se tak chovat a odmítat hodnotit vzdělání jako šlužbu. „Nezačít přemýšlet jako klient,“ bude možná nové heslo mnoha studentů. Nikdy jsem nesympatizoval s těmi, kteří se sami pasovali do role mluvčích, budu tedy hovořit sám za sebe. Budoucí úlohu studenta vidím právě v odmítnutí role klienta – a to bez ohledu na to, zdali bude klientsko-firemní vztah formálně ustaven vládou. Jde o to „nepřijmout kult“, do kterého mám být zasvěcen. I když budu platit školné, nepřijmu na akademické půdě tržní způsob uvažování, nezačnu žádat služby, nýbrž budu prahnout po vzdělání, které si však nelze vydupat jako rohlíky v krámě. Součástí toho je i úkol formulovat takovou společenskou kritiku, která nebude druhou rukou přátelsky poplácávat kritizované po zádech. Jen tak bude z mého pohledu možné normalizaci výchovy a vzdělání přestát, než si většina opět uvědomí, že jsme se zase vydali po špatné cestě. Svůj přístup si však každý musí zvolit sám.

Doslov

Četba tohoto textu vyvolala v autorovi otázku, zdali sám nečiní to, co kritizuje, zdali i on sám není příliš netečný? Autor se sám sebe musel zeptat, jak vlastně v posledních letech přispěl do veřejného prostoru, v čem byl přínosem? Po této úvaze autor dospěl závěru, že i on by měl být kritizován. I proto se nakonec rozhodl text zveřejnit, neboť nemá být kritikou druhých, nýbrž autora samotného.