Moderantismus a jeho krize
Patočka se v 50. letech ve své nevydané a vlastně nedokončené studii Nadcivilizace a její vnitřní konflikt pokusil uchopit moderní západní společnost jako racionální civilizaci, která díky své univerzalitě překonala všechny civilizace předcházející a stala se tak „nadcivilizací“. Západní společnost 20. století pak představuje její „moderantní formu“ vymezující se vůči svému „radikálnímu“ protějšku, jenž nakonec plně ožívá v sovětském impériu. Západní moderantismus totiž nepovažuje rozum za absolutní princip a na rozdíl od radikalismu si uvědomuje jeho omezenost. Přesto má však i moderantní podoba nadcivilizace své problémy, které pomyslným vítězstvím na konci 20. století rozhodně nebyly vyřešeny. Například Bělohradský, který Patočkovu práci samozřejmě zná, ve svém Postkomunistickém manifestu upozorňuje, že moderantní forma se nesnaží řešit otázku rozdílu mezi cílem a smyslem. Nicméně z našeho pohledu je podstatný zejména Patočkův apel na ztrátu vztahu k vlastní minulosti:
„Nepravdivost vcelku, nepravdivost základní spočívá v tom, že člověk nejen žije odvrácen od svého původu, (…) nýbrž že na svůj původ zapomíná a domnívá se, že vystačí bez něho. Tak základně nepravdivý člověk je odříznut od nadlidského a od mas, které dávají slovo tomu, co nelze vyřknout, označit, zaznamenat z moci a vůle člověka.“
Velký problém Západu tedy spočívá hlavně v odvratu od vlastního původu a ve ztrátě pochopení pro ty společenské prvky, které stojí mimo racionalitu, ačkoliv z nich sama západní nadcivilizace původně vzešla. Jak ukáži níže v odkazu na texty Václava Bělohradského, tento nedostatek je v evropských státech nepravdivě nahrazován budováním nábožensko-nacionalistických mýtů, je falešně vyvažován snahou o vlastní „zveršování“.
Nadcivilizace vs. démoni kleronacionalismu
Patočka ve své studii ukázal, že nadcivilizace se postupně zbavuje svého „iracionálního jádra“ – tím je v případě západní společnosti křesťanství – a stává se tak plně racionální a tedy i univerzální. V tom spočívá její výsada a zároveň i její problém. Jakmile se totiž nadcivilizace rozšíří po celém světě – což se v éře globalizace postupně děje – Západ začne ztrácet své výjimečné postavení. Jenže jaká má být v novém globalizovaném prostředí úloha Evropy? V poslední době se ukazuje, že tato otázka je spjata i s problémem národní identity.
Český sociolog a filosof Václav Bělohradský ve svých textech Postsekulární společnost I. a Postsekulární společnost II. poukázal na zvláštní fenomén. Evropané (a stejně tak i Američané) žijící v globalizovaném světě dnes ve strachu způsobeném „identitární panikou“ jakoby zalézali zpět do národních ulit a snažili se znovu probudit původní jádro – opěvují své národy a oživují náboženskou symboliku. Bělohradský tento návrat označuje jako „vzpouru kultur proti civilizaci“, Patočka by asi hovořil o vzpouře (křesťanské) civilizace proti (racionální) nadcivilizaci. Slitinu náboženství a národního státu zrozenou z „identitární paniky“ Bělohradský nazývá „kleronacionalismen“. Je to podle něj, mimo jiné, „pokus stát se znovu barbary“. Evropské „velmi nesamozřejmé národy“ se tak snaží definovat a posilovat vlastní identitu, která se v moderním, globálním světě plném „postbipolárního“, „postprofesionálního“, „postmultikulturálního“ a „postantropocentrického“ chaosu jeví jako nesamozřejmá. Ze zoufalství křísí „démony“ fanatismu a nacionalismu.
Bezradnost ve vztahu k vlastní tradici
Dnešní kleronacionalismus by Patočka pravděpodobně označil za další formu nepravdivosti, kterou se myslí nevidomost pramenící z neochoty vidět bolestnou situaci člověka v celku či z fascinace částečným. Ve své studii český filosof vyjmenoval celou řadu historických forem nepravdivosti – patří sem například šosáctví a maloměšťáctví – a Bělohradským uchopený kleronacionalismus by nepochybně byl jen jednou z nich. Sám o sobě pak podle mě může mít celou řadu různě závažných podob – od Klausova tragikomického odmítání evropské vlajky či idolatrizace křesťanství redukující náboženství na otázku křížů visících ve třídách, přes úspěchy populistů a nenávistné výroky italských politiků, až po přímé násilí páchané na etnických a náboženských menšinách – nicméně jádrem kleronacionalismu vždy zůstává Patočkou popsaná nepravdivost.
Nečerpají však evropští démoni sílu také z evropské bezradnosti ve vztahu k vlastní minulosti, z konfliktu mezi moderní vědotechnikou, racionalitou, silami globální ekonomiky a alergickým odporem vůči všemu náboženskému na straně jedné a židovskými, křesťanskými, řeckými a římskými kořeny naší kultury na straně druhé? Za nejdůležitější moment Bělohradského postřehů k „postsekulární společnosti“ považuji právě zmínku o jisté bezradnosti ve vztahu k vlastní tradici, neboť, jak autor upozorňuje, „závislost liberálních států na předpokladech, které samy neumějí vytvořit, ani zabránit jejich zničení, se tak stala největším problémem éry globalizace“. Jenže, poznamenává Bělohradský na jiném místě v odkazu na Tomáše Sedláčka, „i kalkulující ekonomický rozum se ale musí naučit být dědicem historických společenství, v nichž lidé kladou odpor ekonomickým cílům ve jménu cílů romantických, etických, náboženských, tedy iracionálních.“
Avšak na příkladu kleronacionalismu se podle mého soudu ukazuje naše neschopnost uchopit vlastní minulost (národní i náboženskou) jinak než formou démonů, naše impotence najít její pozitivní artikulace. Vyvolávání démonů nacionalismu a fanatismu je sice opačným pólem zapomínání a odvracení se od vlastního původu, o kterém hovořil Patočka, nicméně není to o nic méně nepravdivý postoj. Zejména v případě křesťanství se zatím ve veřejném prostoru nedaří uchopit bod, který by nebyl ani zatvrzelým alergickým odporem, ani fanatismem, diktátem shora či regulací náboženství na otázku symbolů. Je tedy třeba hledat a artikulovat takové uchopení naší minulosti a naší tradice, které by namísto nenávisti a zoufalé snahy o vlastní vymezení přinášelo smysluplnou perspektivu, z níž by se dalo v novém tisíciletí dále čerpat.
Kudy z toho ven?
Patočka již před více jak padesáti lety prohlásil, že moderantismus bude muset projít regenerací, která by měla spočívat především v nabytí „vědomí společného osudu“. Kleronacionalismus však představuje přesně opačný postoj, neboť se domnívá, že každý národ má svůj vlastní (ostatním nadřazený) úděl, tedy že zde není žádný společný osud, který by se týkal všech. Ať už se tedy kleronacionalismus prezentuje v jakékoliv podobě, vždy je jen slepou uličkou naší nadcivilizace. Nestaví se totiž k otázce společného osudu čelem, nýbrž zády.
Bloudící kůň bratislavského knížete Svatopluka nás tedy, zdá se, svádí na špatnou cestu. Kudy z této slepé uličky uniknout? Václav Bělohradský v textu Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa (Právo, 24.4. 2010) konstatuje, že je třeba začít budovat evropský federální stát. Může být právě Bělohradského „samozřejmá Evropa“, která by představovala potřebnou jistotu pro „nesamozřejmé národy“, vyjádřením onoho „vědomí společného osudu“, o kterém hovořil Patočka? Možná je tomu skutečně tak a diskuse je v této věci otevřena. Kleronacionalismus by však každopádně měl být ve veřejném prostoru nahrazen jiným přístupem, který se bude zabývat společnými kořeny evropské kultury – avšak bez křečovité ambice démonicky vykrmovat umělou identitu, falešnou mytologii či „pozlátka veršů“, před kterými varuje Bělohradský. Namísto toho je podle mého soudu nutné hledat opravdový vztah k vlastním kulturním předkům, blízkým i vzdáleným, a dál kriticky rozvíjet dědictví, kterého se předchozí generace dopracovaly. Nachází se zde celá řada osvědčených motivů, které jsou pro dnešní Evropu stále podnětné – například křesťanský pojem osoby, fenomén Druhého či řecký koncept péče o duši – a ty by měly nahradit falešné veršovánky evropských politiků.
Otázka zní, zdali je něco takového vůbec možné? Tento problém se musí stát dlouhodobě předmětem diskuse a veřejného zájmu. Nebude-li totiž vytvořeno prostředí, ve kterém se bude démonům a jejich vyvolavačům těžko dýchat a ve kterém klesne poptávka po jejich neohrabaných mýtech, budou brzy evropská náměstí plná soch národních hrdinů bezradně bloudících ve slepých uličkách.