Jaké tedy byly uplynulé volby z hlediska odpovědnosti? Václav Bělohradský ve své interpretaci voleb jasně říká, že v dnešní době už nelze spoléhat na něco jako „soudnost národa“, která už ostatně dříve (1946 a 1948) selhala. A proto také jeho text v deníku Právo přináší pět poučení, která by mohla napomoci vypořádat se s politikou „nasáklou literární fikcí“, pět poučení o tom, jak snadno může naše soudnost v době „mediální neoreality“ selhat.
Erik Tabery to mylně chápe jako odmítnutí politiky. Bělohradského text však není dehonestací českého národa ani odsudkem těch, kteří volili tzv. „pravici“, ani neslouží k vyvolání znechucení a zklamání nad celou politikou, jak se zřejmě Tabery domnívá. Český filosof „pouze“ poukazuje na složitou situaci, ve které se naše společnost v moderní době nachází. Je to situace, ve které je třeba nově se učit tomu, jak být soudný. Umět odpovědně posoudit současný stav je totiž, zdá se, stále obtížnější.
Důkazem tohoto stavu budiž atmosféra před volbami. V uplynulých volbách byla proti otázce solidarity a sociálního státu postavena tzv. „rozpočtová odpovědnost“. Mohu volit levici, když ze všech stran slyším, že tím zadlužím stát a udělám z naší země druhé Řecko? Heslem letošních voleb tedy bylo, že soudný člověk volit levici zkrátka nemůže. Nebylo to však jediné volební heslo. Dalším nepsaným sloganem bylo tvrzení, že důchodci nejsou soudní. Chtějí své důchody, což zadluží jejich děti a vnoučata. Proto je třeba je přemluvit. Když nejsou soudní oni, musíme být my. A stejně tak nejsou soudní studenti, kteří nechtějí „investovat“ do svého školného, pacienti, kteří jsou často nemocní a nechtějí platit polatky, a tak dále.
Jak jsme k takové situaci, kdy je nám ze všech stran diktováno, co je soudné, dospěli? Právě v této otázce lze uplatnit pět poučení, která ve svém textu Václav Bělohradský uvádí. Jak český filosof ukázal, soudnost v dnešní době kolaboruje nesmírná (a neustále omílaná) síla marketingu. Obraz admirála Karla či vysloužilého moderátora TV Nova je mnohem důležitější než politický program. Vedle toho je tu tzv. „lůzovitý politický diskurz“, hlas autority průměrnosti (Přemluv bábu!), který politický boj degraduje na vulgární rétoriku schovávající se za humor a nadsázku. V rámci toho je pak, za třetí, vždy snadné vytvářet obraz nepřítele, proti kterému je třeba bojovat – politika se tak snadno může zvrhnout v pomyslný třídní boj. V takovou chvíli je samořejmě soudné být na straně odpovědných a přispět tak k porážce marnotratných rozhazovačů státního rozpočtu. Dalším problémem, ze kterého je třeba se poučit, je absence alternativ, která směřuje naši kritiku mylným směrem. Postrádá-li naše politické spektrum moderní levici, nelze se divit, že jen hledáme novou, lepší pravicovou stranu. Vždyť není mezi čím soudit. Konečně pak, za páté, autor varuje před absencí smyslu pro podstatné souvislosti – v době ropné katastrofy způsobené společnosti BP ve volbách neuspěli Zelení. Jakoby vzdálenost oné pohromy byla mimo naši soudnost, jakoby to bylo nepodstatné. Řecko je přeci jen blíže než Mexický záliv.
Bělohradského text si možná, stejně jako Tabery, interpretuji po svém, nicméně v mém výkladu není výrazem zmaru, nýbrž upozorněním na ztrátu soudnosti v moderní společnosti. Nechápu ho jako pláč nad výsledkem voleb, smutnění nad naší temnou budoucností, nýbrž jako zamyšlení nad cestou, kterou lze soudnost ztratit. Mnohem víc než kritikou vítězné pravice či jejich voličů je však Bělohradského text kritikou poražené levice. Selhala právě ČSSD, která nedokázala nabídnout žádnou smysluplnou alternativu – dokladem budiž Jiří Paroubek, který v předvolební debatě na ČT jen neobratně zaklínal slovo „růst“, stejně jako jeho protějšek Petr Nečas.
Samozřejmě, kritiku by si zasloužila i vládní koalice, která v určitém lůzovitém diskurzu pokračuje i po volbách (viz např. vytváření obrazu studenta jako požírače státních peněz) a která v tu samou chvíli, kdy se Amerika potýká s jednou z největších průmyslových katastrof, do čela Ministerstva životního prostředí České republiky jmenuje fandu českého průmyslu Pavla Drobila, který hrdě prohlašuje, že „mlok a květinka nejsou nad člověkem!“ Hlavní vina však leží na neschopné české levici, neboť neexistují-li alternativy, není co posuzovat.
Bělohradského text Pět poučení z květnových voleb je tedy vyhraněným pohledem na politiku moderní doby a české volby. Lze s ním samozřejmě polemizovat a nesouhlasit, to je naprosto v pořádku. Nerozumím však tvrzení Erika Taberyho, že Bělohradský volá po odmítnutí politiky a vytváří pocit „naprostého zmaru“. Je to absurdní, neboť šéfredaktor Respektu tím opomíjí klíčové slovo celého textu, kterým je „poučení“. „Poučit se“ přeci neznamená vzdát se, nýbrž neopakovat předchozí chyby, není to „negativistická“ rezignace, nýbrž vybídnutí k hledání způsobu, jak posoudit současnou složitou situaci. Bělohradsdký tak neagituje pro odmítnutí politiky, nýbrž volá po odmítnutí marketingové (anti)politiky, která nás zbavuje soudnosti. Možná se taková kritika někomu může jevit jako příliš negativní. Už Patočka před více jak padesáti lety říkal, že naše nadcivilizace potřebuje regeneraci. A i tehdejší Patočkův pohled lze vnímat jako temnou analýzu moderní společnosti řítící se nevyhnutelně do záhuby. Stejně tak ho ale můžeme chápat jako výzvu k hledání alternativ, které vedou někam dál. Podobně rozumím i Bělohradského textu. Filosof volá po poučení, které nezbytně předchází hledání jiné cesty. Taková alternativa pak ale nemá být jen výměnou starých pravicových stran za nové, nemá být jen odkopnutím dinosaurů či „výměnou politiků“. Místo směny kus za kus je třeba změnit myšlení a nabídnout nový pohled.
Rozdíl mezi Václavem Bělohradským a Erikem Taberym možná spočívá v tom, že zatímco Tabery si dle vlastních slov myslí, že se nacházíme na „vrcholu civilizačního vývoje“, Bělohradský by pravděpodobně řekl, že jsme ve slepé uličce nadcivilizace. Nejde o to, se kterým z těchto dvou mínění souhlasíme. Problém je spíše v tom, že právě alternativu k současnému pohledu na moderní západní společnost jakožto „vrchol civilizačního vývoje“ časopis Respekt často postrádá.