Reklama
 
Blog | Jakub Homolka

STUDENT – nový „veřejný nepřítel“ č.1?

Pokud byl v uplynulém předvolebním období hlavním veřejným nepřítelem „důchodce“, jeho místo dnes nahradil „student.“ Jako by se někteří politici a žurnalisté shodli, že s „hypochondrickým“ a „levici volícím“ seniorem bylo ve volbách náležitě zatočeno a že tedy přišla řada na veřejného nepřítele číslo dva: líného (implicitně „levičáckého“) juniora, neboli studenta české veřejné vysoké školy. Ukazuje se totiž, že „doba ekonomické krize“ je obzvlášť příhodná pro propagandu a vytváření nepřátel, kteří stojí v cestě jedinému rozumnému řešení.

Sledovat způsob, jakým je v posledních dnech v médiích vykreslován obraz vysokoškolského studenta, je opravdu zážitek. Nejprve se od budoucího ministerského předsedy Nečase dozvídáme, že student je ten, kdo propíjí peníze na mejdanech, a následně si přisadí prezident republiky Klaus, který upozorňuje, že si studenti zbytečně kupují drahé lyže. Podle dalšího představitele koalice, Jana Vituli, by tedy mladí raději měli jet do Anglie na jahody. V kádrovém posudku dnešního studenta chybí snad už jen nějaký ten výzkum veřejného mínění, který by ukázal, že 78% voličů si myslí, že studenti jsou povaleči a vyžírkové. Pomyslné shrnutí pak přináší agitka pořadu TV Nova Střepiny, kde se od reportérky Michaely Nové dozvídáme o „věčných studentech“, „neustálých prvácích“, „mladých hledačích sebe sama“, kteří si „zdánlivě zadarmiko“ pohodlně užívají „státního milodaru“. Obraz studenta jako škůdce všech slušných a pracovitých je tedy vykreslen dokonale a nezbývá než hledat způsob, jak se zbavit tohoto parazita státního rozpočtu.

A naši „reformátoři“ a „krizoví manažeři“ hbitě nabízejí účinnou zbraň: školné, které zaručí prezidetem posvěcenou regulaci studentů. Ti si pak hned rozmyslí, zdali se za daný poplatek budou povalovat v aulách. Je skutečně zvláštní, že nikoho z těchto moudrých politiků či reportérů dnes nenapadne, že nepoctivých či líných studentů se lze snadno zbavit zvýšením či upevněním náročnosti studia, nikoliv vytvořením finančních bariér. Jenže proti zvýšení náročnosti studia by nejspíše protestovali mnozí z těch, kteří si raději těch 10 a více tisíc s chutí připlatí. Nejen v budoucí vládní koalici by si totiž rázem spousta všemožných magistrů a doktorů nejspíš mohla nechat o titulech jen zdát.

Abych však nebyl nespravedlivý, média nám nepředstavují jen model studenta příživníka. Vedle něj totiž hovoří ještě o druhém typu. Tím je, slovy reportérky TV Nova, tzv. „rozumný student“, který má „pochopení“ a ochotně přistoupí na to, že ze vzdělávání se, jak říká v téže reportáži náš dvorní reformátor Petr Matějů, stane „služba“ a ze studenta „klient“. Tito moudří a odpovědní studenti tedy pochopitelně nic nenamítají proti nastolení onoho „logického obchodního vztahu“.

Reklama

Mediální propaganda v TV Nova a arogantní výroky prezidenta a představitelů koalice mě přesvědčily, že problém, o který se zde vede spor, vůbec není otázkou školného. Již ve svém předchozím textu Když asketická vláda káže studentům zadlužování jsem zmínil, že školné za jistých okolností nemusí být a priori špatná věc. Zde však jde o něco jiného. Reformátoři totiž neusilují ani tak o zavedení školného jako o proměnu celého systému vzdělávání v obchod, který bude plně podřízen tržním principům. Proto se při úvahách o redukci studentů nehovoří o náročnosti studia, nýbrž o školném. Studium tak těžko může být touto cestou opravdu zkvalitněno. Namísto toho bude jen zpředmětněno na zisk diplomu, jehož cena bude přesně stanovena (že si to už někteří politici ze stran, které dnes chtějí zavést reformu, vyzkoušeli v rámci tzv. „plzeňské kauzy“, vlastně není ani náhoda ani můj cynismus, nýbrž spíše smutná skutečnost). Jenže, jak jsem již dříve řekl, sféra vzdělání, univerzita obzvlášť, musí být prostorem, který je od podobných tlaků a předmětných vztahů uchráněn. V opačném případě se promění ve svou karikaturu, což už se na reformátory tak často oslavovaném Západě skutečně do jisté míry děje. Prvotní úkol a smysl našich univerzit, kterým je udržování a předávání vzdělání, ze kterého společně čerpáme, nikoliv naplňování soukromých finančních investic jednotlivců, tak bude ztracen.

Snaze o vykreslení studenta jako líného a zhýčkaného flákače živeného z „našich“ peněz tedy rozumím jako jednomu z prvních kroků k likvidaci univerzity a její náhradu jakýmsi manažersky řízeným investičním ústavem, kam si budou klienti chodit pro své dividendy v podobě diplomů. Vždyť, je-li nepřítel dostatečně názorně vykreslen, každá, byť sebehorší reforma se vždy prosazuje snáze a s větší efektivitou. Za reformátory pak totiž vždy stojí davy „těch rozumných“. Možná však nejeden z těchto „rozumných studentů“ za čas zjistí, že oněm reformátorům nešlo ani tak o zlepšení kvality či náročnosti výuky, jako spíše o vyhubení vzdělání samotného a jeho náhradu kvalifikací a (prázdným) diplomem. Když totiž televizní propaganda TV Nova diváky ujišťuje, že „je to v pořádku a zcela běžné“, je načase být na pozoru, zdali v jejich slovníku „rozumný a odpovědný“ neznamená „poslušný“ a zdali „student“ nerovná se „ovce“.