Režiséři Fatih Akin a Yorgos Lanthimos nám ve svých nových snímcích Odnikud a Zabití posvátného jelena – českému publiku nedávno představených v rámci filmového festivalu Be2Can – podsouvají otázku, zda v moderním světě ještě lze věřit v nějaký vyšší princip, který by v případech bezpráví nakonec přece jen mohl být zárukou spravedlnosti. [Varování – text prozrazuje zápletky a závěry obou filmů.]
Dnešní člověk předpokládá, že bude-li na něm či na jeho blízkých spáchán nějaký zločin, u soudu by posléze v souladu s příslušným právem mělo dojít k nápravě situace či potrestání viníků. Co však činit v případech, ve kterých světská spravedlnost selhává? Lze dnes ještě spoléhat na nějaký vyšší princip, jenž na rozdíl od justice a vlastního svědomí nelze ošálit, před nímž nelze uniknout?
Když se na tuto otázku snažíme odpovědět, často hovoříme o „karmě“ či „božích mlýnech“, které jako by měly nastoupit tam, kde policie a soudy nic nezmůžou. Uspokojí nás však taková odpověď i ve chvíli, kdy na nás nespravedlnost dosedne svou plnou vahou?
Fatih Akin (1973) a Yorgos Lanthimos (1973), který dlouhodobě spolupracuje se scénáristou Efthymisem Filippou (1977), před nás právě takovou otázku staví. Jak v Akinově filmu Odnikud (Aus dem Nichts, 2017), tak v Lanthimosově snímku Zabití posvátného jelena (The Killing of a Sacred Deer, 2017) se totiž děj točí okolo postavy, jež nespravedlnost a bezpráví zakouší na vlastní kůži: Akin na příkladu matky, kterou pravicoví teroristé připravili o její rodinu, ukazuje, že i v případě evidentní viny může zručný obhájce své mandanty z případu vyvést bez potrestání; v Lanthimosově filmu můžeme zase vidět, jak se mladý chlapec potýká se skutečností, že na chirurga, který podle všech indicií operoval pod vlivem alkoholu a nejspíše tak připravil o život jeho otce, vlastně ani nepadla vlna podezření. Ba co víc, oba snímky ukazují, že viníky nijak zvlášť netrápí ani jejich vlastní svědomí: pár neonacistů evidentně věří ve správnost svého jednání a na veřejnosti ani v soukromí neprojeví jakoukoliv lítost; chirurga možná nějaké výčitky přece jen provázejí, neboť se začal scházet se synem své oběti a navíc skoncoval s alkoholem, když se však má ke své vině přihlásit, snaží se zodpovědnost svalit na některého ze svých kolegů.
Otázka tedy zní, jak se oběti vůči svým viníkům zachovají: spokojí se prostě s tím, že boží mlýny každého z nich nakonec semelou, že i když vrah unikl trestu, v rámci karmy se mu to všecko jednou jistě vrátí – nebo budou hledat způsob, jak spravedlnost přece jen nastolit?
Odpovědi, jež nám oba snímky předkládají, spojuje skutečnost, že se jejich hlavní postavy s křivdou odmítají smířit a jejich duše nenajdou klid, dokud alespoň nějaká forma spravedlnosti nebude zjednána – jinak se ovšem jejich odpovědi značně liší. Zatímco Akin nechává jen na své hrdince, aby takříkajíc vzala spravedlnost do svých rukou a svým viníkům přichystala stejný osud, jaký oni připravili pro její rodinu, Lanthimos a Filippou přinášejí daleko originálnější odpověď – dospívajícímu mladíkovi, synovi zemřelého pacienta, vysílají na pomoc neznámou temnou sílu, s jejíž pomocí je chlapec schopen na rodinu svého viníka uvrhnout kletbu, počínající ztrátou hybnosti dolních končetin a nechutenstvím a končící smrtí, ze které lze všechny postižené vykoupit jen obětí jednoho z nich. Akinova odpověď je tak v mnohém neuspokojivá – neboť co je to za spravedlnost, pro jejíž vykonání se člověk sám musí obětovat a svým viníkům oplácet stejnou mincí. Lanthimos oproti tomu přichází s daleko přesvědčivějším, byť zároveň značně iritujícím řešením, neboť pomstu – navzdory původnímu očekávání diváka, který možná nejprve předpokládá, že se film podobně jako v Akinově případě zvrhne v „revenge thriller“ – nevykonává sama oběť, nýbrž je realizována s pomocí oné temné síly, jejíž původ ve filmu není nijak vysvětlen a jejíž fungování se, alespoň zpočátku, zcela vymyká našemu chápání.
Akinův film tak poukazuje na zvláštní situaci moderního člověka, který, je-li vystaven nespravedlnosti, se v současném – weberovsky řečeno – odkouzleném světě nemá na koho obrátit. Není zde žádná vyšší moc, u níž by bylo možné předpokládat, že jí nic neunikne, a která by tak do duší obětí mohla vnést alespoň trochu klidu a míru, nýbrž jen síť zracionalizovaných a zbyrokratizovaných soudů, jejímiž oky však – jak se ukazuje – mnozí viníci proklouznou.
V tomto odkouzleném světe se odehrává i Lanthimosův snímek. Ten se sice svým názvem odkazuje k řecké mytologii, příběh, který líčí, však nejde číst jen jako její prostou parafrázi. Své vyprávění totiž Lanthimos zasazuje do moderního světa, který si s mytickými principy – pracujícími s božskými silami, jež krutě určují lidský soud – neví rady. Film si při tom nehraje jen se samotnými postavami, nýbrž i s očekáváním diváka. Ten totiž předpokládá, že celá situace přece jen bude mít nějaké racionální vysvětlení. To se však s přibývajícími minutami ukazuje jako čím dál méně pravděpodobné. Veškeré pokusy objasnit zhoršující se zdravotní potíže, jež chirurgovu rodinu postihnou, se jeví jako marné. Zoufalost a bezradnost moderního člověka, který musí čelit iracionálním silám, vystihuje scéna, ve které je chirurg svou manželkou vyzván, aby s kletbou něco udělal – on však jen bezmocně rozhází věci po kuchyni, aby tak demonstroval, že nemá žádné magické prostředky, jejichž užitím by vše mohl zvrátit. Stejně tak nepomáhá ani násilí vůči původci kletby, jehož mučení či dokonce zabití již běh kruté spravedlnosti nemůže zastavit. Nezbývá nic jiného, než se jí podřídit a hrát podle jejích pravidel.
Bylo by přitom možné namítnout, že motiv temné síly pronásledující svou oběť za některý z jejích minulých hříchů je předmětem kdejakého hororového snímku. Lanthimos však tento motiv jednak výrazným způsobem kultivuje a jednak ukazuje, že temná síla nepředstavuje soupeře, se kterým by bylo možné vést souboj, jak tomu v hororech bývá obvyklé, nýbrž je prostě vykonavatelem spravedlnosti, proti jehož rozsudku není odvolání.
Jak Akin, tak Lanthimos a Filippou tedy ukazují, že moderní člověk se v situaci bezpráví ocitá v pasti. Nemá totiž k dispozici žádné takové pojetí spravedlnosti, které by na základě víry v nějakou vyšší moc, princip či autoritu mohlo do jeho duše vnést útěchu, smíření či dokonce vůli k odpuštění. Může sice v zápalu zoufalství a pomstychtivosti vzít spravedlnost do vlastních rukou – to však znamená stát se samozvaným soudcem a vykonavatelem trestu, který je pak mnohdy nucen jednat stejně krutě jako jeho viníci. Vedle toho jako by člověku nezbývalo nic jiného, než vyvolávat temné kletby, jejichž výklad spravedlnosti, pojatý ve stylu kruté libovůle starých, nemilosrdných bohů, však ústí jen do festivalu násilí a bezradnosti, který může spíše než zjednáním nápravy a potrestáním viníků skončit tragédií.
Oba snímky byly zhlédnuty v rámci pražské části festivalu Be2Can.
Zabití posvátného jelena (2017; režie: Y. Lanthimos; scénář: Y. Lathimos, E. Filippou) – česká premiéra 2. 11. 2017 (Film Europe)
Odnikud (2017; režie: F. Akin; scénář: F. Akin) – česká premiéra 4. 1. 2018 (Aerofilms)
Zdroj obrázku: