Reklama
 
Blog | Jakub Homolka

Beckova obava z (klero)nacionalismu v Respektu

Před týdnem jsem v článku Kleronacionalismus jako slepá ulička nadcivilizace mimo jiné upozorňoval na text Václava Bělohradského Nesamozřejmé národy, samozřejmá Evropa, který vyšel v deníku Právo. V dnešním Respektu (2010/28) se objevil esej Ulricha Becka Kosmopolitický imperativ, který dochází k prakticky stejným závěrům.

Na Beckově textu je zajímavé, že míří k totožným problémům trochu jinou cestou. Zatímco Bělohradský poukazoval zejména na „identitární paniku“, obavu národů z vlastní nesamozřejmosti, Beck vyzdvihuje čistě ekonomické motivy, soustředí se na otázku hospodářsky motivovaného nacionalismu a nepostihuje problém náboženství. Přesto jsou si oba texty tolik podobné.

Na příkladu Německa a Angely Merkelové Beck ukazuje, že ekonomická krize se naneštěstí nestává podnětem pro posílení evropské jednoty, nýbrž příležitostí pro hraní nacionalistických písniček. Merkelová tak podle Becka probouzí (Bělohradského) démony nacionalismu:

Reklama

„Na obhajování německých zájmů není nic špatného. Problém je v tom, že byly nesprávně identifikovány. A tak vstávají z hrobů – jak ukazuje příklad atavistického štvaní proti Řecku – strašidla nacionalistické politiky. Merkelové důraz na ‚německé euro‘ do tohoto širšího obrazu zapadá. (…) německá kancléřka mluví za národ, který je obrácen dovnitř…“

Kudy z toho ven? Současná krize je podle Becka šancí pro rozhodující krok vpřed – posílení ekonomicko-politické koordinace a integrace. Autor tedy upozorňuje, že nová Evropa nemůže být založena na bránění vlastních trhů, neboť to jen probouzí nacionalistické démony. Skutečnost, že „tržní Evropu“ mají v době krize v jednotlivých státech zachraňovat dělníci, zaměstnanci, nezaměstnaní a penzisté, je podle Becka jen dokladem ztráty sociálního vědomí a smyslu pro sociální realitu. Řešení musí být jiné:

„Znamená to také, že potřebujeme méně tržní a více sociální Evropy. Méně debat o strategii vytlačování, více o strategiích inkluze a také o právu zaměstnanců, zaměstnaných a důchodců.“

Jak Bělohradský, tak Beck tedy ve svých textech ukázali, že nemá-li být Evropa rozervána nacionalistickými démony, kteří se často přiživují obranou vlastního ekonomického trhu, je potřeba přistoupit k hlubší integraci. Otázka „jak“ a „na čem“ založit evropskou jednotu, však zůstává u obou autorů do jisté míry nezodpovězena. Beck sice naznačuje, že už samotná ekonomická situace si to žádá, neboť příklad Řecka je důkazem, že nekompatibilita rozpočtových politik či sociálních a daňových systémů slouží v posledku jako zdroj vzájemného pnutí mezi jednotlivými státy. Je však otázkou, zdali „pouhá“ politicko-ekonomická integrace hnaná „kosmopolitickým imperativem“ dokáže zahnat všechny démony a do jaké míry musí být doprovázena třeba i probuzením „vědomí společného osudu“, o kterém hovořil Jan Patočka. Ačkoliv je tato otázka ponechána bez odpovědi, články, jaké píší Václav Bělohradský či Ulrich Beck, jsou důležitým a nezbytným krokem vedoucím k novému promýšlení celého problému a vyvolání širší diskuse.

Respektu patří dík za to, že se (konečně!) otevřel i textům takovýchto myslitelů.