Reklama
 
Blog | Jakub Homolka

Válka s mloky (malý, asi ekologistický, manifest)

"Dnes prostě nemůžeme čekat několik set let, aby se se světem stalo něco dobrého nebo zlého (…) jinak se na něm nemůže vydělat. Podobně je to s kolonizováním pevnin, vyvražděním indiánů a tak dále. To vše by se dnes dalo absolvovat nesrovnatelně rychleji, kdyby to bylo svěřováno kapitálově silným podnikatelům.“ (Karel Čapek, Válka s Mloky, 1936)

***

„Andy,“ zavolal sir Wiggam.

Z ropy se vynořila černá hlava. „Ano, pane,“ zaskřehotala.

Reklama

„Přišel se na tebe podívat pan ministr Drobil.“

„Těší mě, já jsem Andy Scheuchzer.“

„Jak to víš, že se jmenuješ Andy Scheuchzer?“

„Mám to tady napsáno, pane ministře“

„A čteš noviny často?“

„Ano, pane, každý den.“

***

 

PÁN TVORSTVA

(PÁN MLOKŮ A KVĚTINEK)

Člověk je pánem tvorstva a slova „Mlok ani květinka nejsou nad člověkem“ by se měla tesat do kamene na znamení jeho vlastních mezí. Jmenování „muže dýchajícího za český průmysl“ ministrem životního prostředí je zvláštním tahem jedné politické koalice. Jako by se tím psala první kapitola nové knihy: „Šedá, nikoliv modrá planeta“. Nebo bude lepší zvolit černo-hnědý odstín ropné skvrny v Mexickém zálivu?

Ale zpátky k té památné větě Pavla Drobila. Jak je to tedy s tím mlokem – kdo je výš? Biblické „Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi,“ (Gen 1:26) by zdánlivě mohlo dávat za pravdu vrzením podobným těm, jaké vypouští náš nový ministr životního prostředí. Byl to však, tuším, český filosof Milan Machovec, kdo upozornil, že přímo před touto větou v Bibli stojí i věta jiná, která zní: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Z toho lze dovodit, že má-li být člověk pánem všech zvířat a celé země, má panovat stejným způsobem jako Bůh, tedy rozumně a dobře, s výhledem do budoucna – nikoliv krátkozrace jako tyran, jemuž záleží jen na období vlastní vlády.

Ano, člověk je tedy skutečně výše než mlok, nikoliv však pro to, aby se nad mloka vyvyšoval. Dobrý panovník, hospodář, totiž na rozdíl od tyrana ví, že ve světě, kde by pomřeli mloci a květiny, by nakonec nemohli žít ani jeho vlastní potomci. Právě proto musí lidé umět rozeznat situace, kdy má mlok dostat přednost. Člověk, který to nepochopí a nedokáže, sám brzy zahyne. Nikoliv však rukou mloka, jak to stálo v Čapkově románu, nýbrž vlastním přičiněním.

 

ČLOVĚK A SVĚT

(PO NÁS ROPNÁ SKVRNA!)

Jak upozorňuje Hannah Arendtová, nelze sledovat jen krátkodobé cíle, neboť „svět společně sdílíme nejen s těmi, kdo žijí s námi, ale také s těmi, kdo žili před námi a kdo přijdou po nás,“ a proto nelze plánovat svět jen pro současných několik málo žijících generací. Arendtová trefně poznamenává, že „společný svět je něčím, co leží mimo nás,“ jsme v něm tedy jen omezenou dobu a podle toho je třeba  s ním nakládat.

Průmyslová společnost získala při zacházení s přírodou sílu, která v minulosti nemá obdoby.  Arendtová v knize Vita activa upozorňuje, že člověk dokázal spustit přírodní procesy, které by bez jeho přičinění tímto způsobem nikdy nezačaly, a nechal je zároveň vstoupit do svého světa. Podle mnohých se tak začíná naplňovat temný scénář techno-vědné civilizace o jejím sebezničení. Spotřeba a produkce se zapletly do stále rychleji rotujícího kruhu. Had požírá svůj ocas a čím dál více se přibližuje k hlavě. S jídlem roste chuť. Otázkou je, zdali vlastně chceme ze sebepožírajícího koloběhu vystoupit. Milan Machovec již na konci osmdesátých let v textu Filosofie tváří v tvář zániku napsal:

„Prostředky záchrany existují, ba v ryze technickém ohledu ani nejsou příliš obtížné, ale jelikož by jejich užití vyžadovalo, aby dnešní lidé opustili jisté již vžité obyčeje, aby přinesli jisté oběti, újmy ostatně s věcí, o kterou jde, vlastně nepříliš velké (např. co do luxusu, co do užívání radostí života, co do tempa pokroku, co do dopravních prostředků, zvláště benzínových apod.), zdrcující většina lidí neprojevuje ani nejmenší ochotu těchto prostředků účinně užít. Hrstky exponujících se jsou ve všech částech světa považovány za přepjaté potřeštěnce, ano za lidi ohrožující životní úroveň a za extrémisty. Lidé jsou zřejmě ve většině ochotni raději vyhynout, než by se vzdali některých svých návyků, hlavně užívání radostí života.“

Je ale něco takového reálné? Filosof Zdeněk Pinc ve své úvaze Deevoluce potřeb předložil, možná ještě méně pravděpodobnou, etickou myšlenku individuální sebereflexe, zamyšlení nad „potřebností vlastních potřeb“. Může však člověk tento koloběh potřeb a jejich neustálé produkce skutečně zastavit? Je zde vůbec nějaký způsob, jak dosáhnout potřebného uvědomění? Ani autor tohoto textu (blogu), jistě nemá čisté svědomí. Šance však existuje. Neboť u člověka už se nejednou ověřila skutečnost, že k určité míře reflexe lze dojít skrze bezprostřední pocítění tíže hrozících rizik.

 

RIZIKOVÁ SPOLEČNOST

(JACKPOT V RUSKÉ RULETĚ)

Německý myslitel Ulrich Beck zavedl do sociologie pojem „riziková společnost“. Riziková společnost se od té industriální odlišuje právě svou schopností reflexe vzrůstajících průmyslových nebezpečí. Dosáhla již totiž určitého stupně blahobytu a růst bohatství pro ni přestává být prioritou. Společnost si začíná všímat vedlejších důsledků svého jednání. Zjišťuje, že onen oslavovaný a vzývaný „Růst“ už neznamená jistotu, již není zárukou dobrého života. Nástup rizikové společnosti tak, slovy Becka, znamená „epochální obrat“ zejména ve „vztahu moderní průmyslové společnosti k přírodním a kulturním zdrojům, na jejichž existenci sama stojí, avšak jejichž zásoby během modernizace spotřebovává a nenávratně ničí.“ Dále pak jde o obrat ve „vztahu společnosti k rizikům a problémům, které sama produkuje a které překračují základy představ o společenské bezpečnosti.“ Zatřetí pak dochází k „individualizaci“, což mimo jiné může znamenat, že člověk začíná zmiňovaná rizika sám bezprostředně pociťovat na vlastní kůži.

Jak si ale v kontextu Beckovy rizikové společnosti vyložit skutečnost, že je v České republice ministrem životního prostředí bez větších protestů zvolen muž průmyslu? Není to snad důkaz oné „absence smyslu pro podstatné souvislosti“, před kterou varuje Václav Bělohradský?

Takový krok znamená, že míra rizika katastrof, jako je například to, ke které došlo v Mexickém zálivu, je pro nás zatím přijatelná. Další růst průmyslového bohatství a vize ještě pohodlnějšího života nám za ta nebezpečí zkrátka stojí. Rovněž lze vyvodit, že Mexický záliv je nám příliš vzdálený. Potřebujeme nějakou vlastní katastrofu, která by nám umožnila bezprostředně pocítit tíhu daného rizika. Dokud nezažijeme bankrot na vlastní kůži, jsme stále ochotni přikládat žetony. Gambler nepřestane hrát, dokud má co sázet.

Zatím jsme tedy pořád ochotni riskovat. Otázkou je, jak bolestná bude první ztráta, které se, bez ohledu na statistiku, vposledku asi nelze vyhnout.

 

STÁTNÍ DLUH

(NA PŮLI CESTY MEZI ŘECKEM A MEXICKÝM ZÁLIVEM)

Václav Bělohradský ve svém eseji Pět poučení z květnových voleb demonstroval ztrátu či možná spíše dlouhodobou neexistenci „soudnosti národa“ v moderním světě. Voliči si vybírali asketicky a chtěli šetřit. Chtěli zabránit překotnému růstu státnímu dluhu. Nechtěli žít ve „druhém Řecku“ a zvolili si tedy „vládu rozpočtové odpovědnosti“. Proč si ale nezvolili i „vládu odpovědnosti za svět, ve kterém žijeme“? Hlavní otázka, kterou si musíme zodpovědět, zní: V čem je Mexický záliv lepší než Řecko? Toto, prosím, není moralizování, nýbrž vážně položená otázka, která skutečně může mnohé objasnit.  Jaký je pro nás rozdíl mezi těmito dvěma případy?

Kdyby určitá část naší politické sféry dokázala nastolit otázku „odpovědnosti za svět“ se stejnou intenzitou, jako se to některým politickým stranám podařilo v případě „rozpočtové odpovědnosti“ a „odpovědnosti za státní dluh“, vyhrála by volby? Byla to jen otázka dobrého volebního marketingu, nebo je pro nás Řecko opravdu horší než Mexický záliv? To je klíčová otázka, kterou si kladu. A dodávám, že na ni neznám odpověď.

Ať už je tomu jakkoliv, domnívám se, že je potřeba volat po nové definici slova „státní dluh“. Bez ohledu na to, zdali považujeme za horší Řecko či Mexický záliv, nelze se odvolávat jen na jednu z těchto oblastí a na tu druhou se snažit zapomenout či ji „obětovat“. Státní dluh nejsou jen červená čísla, jeho růst nelze vyjádřit jen podílem vůči HDP a podobně. Náš státní dluh spočívá také ve světě, který dlužíme nově příchozím, budoucím generacím. Jak určit hranici, kdy je nějaká stavba (či třeba ropný vrt) ještě užitečná a kdy už je příliš nebezpečná, jaká je hranice mezi užitkem v přítomnosti a nebezpečím či zátěží pro budoucnost? To je další přetěžká otázka, na kterou musí (riziková) společnost hledat odpověď.

Abych se vrátil na začátek, je tedy potřeba zvažovat, co všechno lze obětovat ve jménu tzv. „rozpočtové odpovědnosti“. Je Ministerstvo životního prostředí adekvátní oběť, nebo je to už příliš? Musíme si dávat pozor, abychom se neocitli ve válce s mloky.  Narozdíl od Čapkova románu bychom nepochybně zvítězili. Chceme ale takové vítězství slavit?

 

***

„Politka tě nezajímá?“ zeptal se ministr Drobil.

„Ne, pane. Bude válka?“

„To nikdo neví, Andy.“

„Společnost BP prý chce nové podmořské vrty,“ řekl Andy starostlivě. „Jejich ropné

katastrofy mohou obrátit celé pevniny v poušť.“

„Tos četl v novinách, ne?“ zeptal se ministr.

***

 

Na závěr se čtenářům omlouvám, že jsem v tomto svém malém ekologistickém manifestu prznil dílo Čapkovo.

(V úterý 3.8. 2010 večer cca 18,15 byl po autorově sebereflexi výrazněji upraven poslední oddíl. Autor došel k závěru, že některé věty formuloval zbytenčně ostře a odvrátil se tím od otázek, které jsou podstatou textu. Drobné úpravy neměnící však smysl (!) byly provedeny i v jiných částech a také podtitulu. Snad se čtenář nebude cítit podveden.)